Vyberte stránku

Zoufalství a stud

Při pocitu studu a hanby svěšujeme hlavu, stahujeme se do ústraní. K pocitu studu můžou vést zážitky z raného dětství. Zahanbovaní lidé se své prožívání snaží kompenzovat perfekcionismem a přísností. Často jsou falešně hrdí, hněviví s pocity viny. Zoufalství se vyznačuje bezmocí a beznadějí. Stud je rovněž projevem nenávisti vůči sobě samému.

Z duchovního hlediska je ale veškerý strach pouhou iluzí.Je naprosto bezpečné vzdát se úplně všeho, co je člověku drahé. Poslední překážkou pro vzdání se sebe je jádro samotné vlastní existence, které se jeví jako cosi, čeho se vzdát nelze. Cesta k osvícení vede přes hluboce upřímné přiznávání vlastní nevědomosti. Duchovní pokrok se děje automaticky tím, že se rozhodujeme pro dobrou vůli, odpuštění a láskyplnost jako styl našeho pobývání na světě a nebereme život jako hledání zisku. Přestože rozhodnutí vůle s sebou přináší karmické důsledky, můžeme je napravit vhodným duchovním zaměřením a jednáním.

Vina a nenávist

Vina je ve společnosti běžně používaná k manipulaci a trestání. Projevuje se třeba vyčítáním nebo sebeobviňováním, člověk se staví do pozice oběti. Někdo s vinou zápasí po celý život, jiný jí uniká tak, že ji nemorálně zcela popře. Vina je navyklé chování, jehož zásadními složkami jsou vlivy rodičů, společnosti, náboženství a negativní programování ze strany sociálních aktivit státu. Člověk se cítí jako ten, který si nic nezaslouží a koho nikdo nemůže milovat, že mu nemůže být odpuštěno, nemá naději na úlevu.

Vina přichází jako následek vzpomínky na minulé činy, kterých člověk lituje. Potřebujeme si uvědomit, že chyby přirozeně vyplývají z učení a rozvoje a vyhnout se jim nelze. Lítost a vina pramení z vnímání současného já a minulého já jako rovnocenného. Já, které bylo dříve, už ale neexistuje a není totožné s tím současným. Co člověk udělal v minulosti, je tím nejlepším, co mohl tehdy za daných okolností udělat, a to včetně jeho vnímání a emočních a duševních stavů. Chyby mohou být prospěšné, protože nám pomáhají zachovat si realistickou pokoru. Lítost nad minulostí se dá zmírnit, když si uvědomíme, že tenkrát se to zdálo jako dobrý nápad.

Libování si v pocitu viny se rovná požitkářství. Proto je třeba mít ochotu se takového libování vzdát. Negativní vnímání a vinu lze nahradit pozitivním pochopením, změnou myšlení a soucitnými vzpomínkami na minulé činy. Tomu, koho jsme dříve nenáviděli, můžeme díky této transformaci odpustit; co jsme vnímali jako ohrožující, vidíme jako mírumilovné a namísto nenávisti přichází soucit s lidskou křehkostí.

Je tady opět iluze: vzniká, když lpíme na neměnných postojích. V duchovním světě ale žádná zášť není oprávněná. K transformaci je pak potřeba Vůle. Výsledkem transformace je proměna pohledu na druhé lidi i změna nazírání na sebe sama.

Každý okamžik života v sobě nese určitá omezení. Své omezené vědomí se snažíme dohánět domněnkami, rozhodujeme se pro to, co se nám zdá jako nejlepší možnost (Sokrates). Přiměřenou vinu lze využít jako motivaci ke zlepšení; přiměřený pocit viny je také dokladem, že má člověk svědomí a je tudíž napravitelný. K užitečným stránkám viny patří lítost, zdrženlivost a sebekritika, které vytvářejí zodpovědnost, morálku a etiku. Při přebujelém svědomí je pak typická úzkostlivost nebo obsedantně – kompulzivní porucha, při níž člověk žije ve strachu z viny i u maličkostí a běžných drobných chyb.

Apatie

Úroveň apatie se vyznačuje lhostejností, zanedbáváním věcí (a sebe) a v těžších stupních zoufalstvím a beznadějí. Z apatie často vyplývá pasivita a odsuzování sebe sama, takže výsledkem je ztráta sebeúcty. Pocitem bezcennosti jsou pak posilovány negativní postoje a chování, které vede k nízké kvalitě života. Jeho oběť se vyhýbá problémům tím, že ze všeho obviňuje vnější svět a pohodlně hledá „příčiny“ v něm.

Okamžiky nebo i období apatie se můžou objevit v životě téměř každého člověka. Vede z nich jediná cesta ven, a to přes Vůli, která jediná má moc nedostatek vnitřní duševní energie kompenzovat. Jde o Vůli, která je duchovní povahy, na rozdíl od „pevné vůle“, která je pouze osobní a v apatickém stavu velmi slabá, neúčinná.

Stud, apatie a vina jsou všechno formy útoku proti sobě samému, útoku sebenenávistného, obviňujícího, sebeodsuzujícího. Tyto tři mechanismy ale mohou být promítnuty i navenek a člověk pak svou nenávist a obviňování přisuzuje druhým. Běžným jevem je také duchovní apatie, výraz neochoty čelit vnitřním konfliktům a vyhýbání se jim. Apatie často vzniká v důsledku izolace člověka, svědčí o nepřítomnosti lásky a láska je zároveň nejmocnějším lékem na ni.

Jako každou jinou překážku na cestě vývoje, i apatii překonáme přijetím, nikoli jejím popíráním. Přechodná apatie může znamenat, že člověk čelí nějaké vnitřní vadě své osobnosti. Nejrychlejšího řešení dosáhneme, když takovou vadu bez váhání přiznáme a přijmeme. Přijetím lze řešit i apatické utíkání před skutečností, protože si přiznáme, že nám toto utíkání vlastně dočasně i pomáhá. Každopádně pokud problém vědomě přijímáme, vznikají zcela jiné účinky, než když jej nevědomě popíráme.

Jitka Nekolová podle dr. D. Hawkinse – Vzestup po úrovních vědomí