Vyberte stránku

Hněv

Hněv může vést ke konstruktivnímu nebo ničivému jednání. Nejčastěji se projevuje jako odpor či životní styl prchlivých, výbušných lidí, kteří jsou přecitlivělí na své znevažování a stávají se „sběrateli ústrků“; hádají se, sváří, bojují a vyvolávají konflikty. Od hněvu se dá snadno sklouznout k nenávisti, jež neblaze působí na všechny oblasti života.

Pokud jde o hněv jako úroveň vědomí, vládu má všepronikající pole negativní energie, která je odrazem zvráceného vnímání. Zvrácenost spočívá zejména v očekávání, že svět bude člověka obšťastňovat a přizpůsobovat se jeho přáním. Ale protože tomu tak není, postupně se u člověka rozvine chronická frustrace a hněv.

Chceme být uspokojováni, ale sebemenší provokace naši suverenitu uráží a zraňuje. Hněv může číhat pod povrchem jako rozmrzelost, trucovitost, kyselost, člověk hned vystartuje. Nebo se může skrývat i rafinovaněji v postoji neustálých „stěžovatelů“ a kritiků. Potlačovaný hněv se pak vylévá v přehnaně agresivním chování, šikaně nebo výtržnictví. Když se hněv nahromadí, může docházet k periodickým záchvatům vzteku.

Sám o sobě je hněv jen subjektivně prožívanou emocí, která neumí ve světě nic způsobit, na rozdíl od rozumu a zdrženlivosti. Je používán jako náhražka za odvahu, k níž však člověku stačí jednoznačnost, rozhodnutí či odhodlání.

Rozhněvaný jedinec svůj postoj ještě více posiluje lpěním na minulosti. V ní si ospravedlňuje a živí svou zášť a oslabuje vinu, která by jinak vyplynula, kdyby si přiznal své skutečné motivy. Ve skutečnosti ovšem minulost již neexistuje.

Chronický hněv má často ničivý dopad na mezilidské vztahy. Podle výzkumů jsou jisté vzorce chování přítomny už od raného dětství a projevují se v problematických vztazích se sourozenci a spolužáky. V klinické praxi se projevy hněvu označují např. jako explozívní porucha osobnosti nebo hraniční porucha osobnosti apod.

Lékem na hněv je soucit, přijetí, láska a ochota odpustit. Je ovšem potřeba vzdát se potěšení ze zloby a hovění si v „příkoří“. Nemít nerealistická očekávání od světa, vztahů, pohodlí, souhlasu okolí apod. Zaměřit se na proměnu sebe, nikoli světa. Dětinské postoje vynést na povrch a podřídit je rozumnosti, vyváženosti a ohledu na druhé. Zloba či hněv nesouvisejí s tím, jací druzí lidé jsou, ale s tím, jací nejsou. Přijměme lidskou omylnost a omezení, která jsou následkem neschopnosti být poctivý sám k sobě.

S vnitřní poctivostí se vzdáme všeho, co nefunguje a je neudržitelné, a nahradíme to sebedůvěrou. Mocnější postoje než hněv jsou oddanost, rozumnost, pokora, vděčnost, vytrvalost a tolerance. Úspěchu nedosáhneme hněvem na úspěšné lidi, ale spíše jejich napodobováním.

Pýcha

Pýcha povznáší nad beznaděj, společnost ji přijímá velmi dobře a v porovnání s předchozími úrovněmi se při ní i cítíme dobře. Je ale velmi zranitelná, předchází pád a může se propadnout do nižších rovin. Je velmi slabá, lze ji snadno svrhnout do studu. Při pýše se nemůžeme uzdravit ze závislostí, protože emocionální problémy a vady charakteru popíráme.

Tento závažný blok brání získání skutečné moci, která by v člověku nahradila pýchu pravou hodnotou a velikostí.

Pýcha je i přes vyšší úroveň vědomí defenzivním postojem. Je totiž vnitřně zranitelná a musí si střežit a hlídat své hranice. Sebedůvěra pýchy spočívá na přehnaných, zveličených názorech, nevychází z reality. Proto vyhledává potvrzování od okolí.

Pýše se velmi dobře naučíme v dětství díky chvále rodičů a odměnám za dobré chování. Problém ale nastane, když si začneme myslet, že odměňováno není chování, ale samotné „já“ (viz článek o sebeúctě). Začneme vyhledávat obdiv a podřizujeme mu své jednání. Později, pokud vzroste naše zralost, sníží se potřeba potvrzování od ostatních a je nahrazena vlastní jistotou a sebepotvrzením. Na ještě vyšší úrovni zralosti už žijeme bez sympatií druhých, „sami před sebou“.
Některé subkultury považují pýchu za aktivum, celospolečensky je ale vnímána spíš negativně. Kdo se staví jako „zvláštní“, vyvolává v ostatních odpor. Skutečně úspěšné lidi ale společnost přijímá, protože zralý úspěch je doprovázen pokorou a vděčností, ne pocity výjimečnosti a nadřazenosti.

Pýcha sebou přináší závist, soutěživost, žárlivost, bojí se srovnávání s druhými, rozvíjí se nenávist k autoritám i k úspěchu. Člověk, který nemá rád slavné lidi, by si ale paradoxně sám slávu a pozornost přál.

Vlastní důležitost je potřeba neustále živit, aby se vyrovnaly vnitřní pochybnosti o sobě a pocit nedokonalosti a neúplnosti. Napravit je můžeme pouze životem v integritě.

Společnost některé formy pýchy toleruje či dokonce schvaluje. Jde hlavně o „vlastní názor“ projevený v rámci svobody slova. Mnohý „názor“ byl ale použit jen jako přívěsek k pocitu vlastní důležitosti. Rozumové uvažování na této úrovni popírá vyšší stavy vědomí. Skeptici a cynici totiž postrádají poznání, aby je mohli uznat.
Na většinu omylů a sebeklamů je protilékem pokora. Ta nám umožní poznat význam souvislostí, v jakých je pravda podávána, a jak obrovský význam má obecně přijímaný vzorec myšlení. Skutečná pokora je nejlepší ochranou proti ponížení, se kterým si ji mnozí lidé pletou.

Pýcha předpokládá, že vnitřní hodnota člověka se dá nějak určit. Skutečné sebepřijetí vzniká, když se vzdáme pochybností o sobě. Vše existující si je rovno na základě svého stvoření a na základě zdroje tohoto stvoření. Tím, že si pokoušíme nárokovat nebo dokazovat svou hodnotu, právě o ni přicházíme.

K odhození pýchy potřebujeme odvahu a pokorné přijetí vlastní vnitřní skutečnosti. Čistota záměru je důležitější než konečný výsledek. Potřebujeme se zříci všech definic ve smyslu „kdo jsem“ a začít se vidět jako „co jsem“. Nechceme nadále oplácet stejnou mincí, nevyžíváme se v obviňování druhých ani nevyhledáváme jejich obdiv. Zásluhy za dosažené úspěchy má Božství, Vesmír, Duše uvnitř nás. Úspěchy v nás namísto pýchy vzbuzují vděčnost a radost. Pýcha připomíná žárovku, která se chlubí, jak svítí, a přitom má její světlo původ v neosobní energii elektřiny.

Pýcha nevidí rovnocennost všeho stvořeného vyplývající ze samotného daru existování. Stačí přece prostě „být“, a to nám již stejně bylo dáno. Pýchu můžeme snadno nahradit vděčností, která zastíní všechno posuzování, vnitřní i vnější. Důsledkem pokory a přijetí svého karmického údělu plného darů i omezení je vnitřní mír.

Jako u všech omezujících postojů i u pýchy platí, že není nutné likvidovat tyto postoje, ale vzdát se emocionální odměny či energie, která z nich plyne. Velkým krokem je už samotné uvědomění, že nás omezují. Duchovně moudří lidé odmítají pokušení (lichotky, okázalost, světskou moc apod.) Existuje ale ještě paradoxní pýcha – na to, jak jsme pokorní. Pyšnit se je možné i chudobou, kterou nosíme jako odznak duchovnosti. Jde přitom o důležitost, kterou majetku přisuzujeme – můžeme být bohatí, a přitom k bohatství nepřipoutaní. Čím méně nám vládnou tužby, tím větší svobodu zakoušíme.

Lidská mysl se umí dostat jen k dojmům a předpokladům. Proto platí „vím, že nic nevím“. Lidský život „dává smysl“ teprve při ohlédnutí zpět. Díky duchovním praktikám a oddanosti získáváme další sílu.

Běžné události chápeme tak, jako by se odehrávaly podle zákona příčiny a následku. Pokud ale odevzdáme zisky i ztráty, touhy po něčem a strachy z protikladu, může se v životě uskutečňovat to, co umožňuje karma, a to pouhým souhlasem a v důsledku toho, čím jsme se stali. Dostaví se pak vnitřní mír.

Jitka Nekolová podle dr. D. Hawkinse – Vzestup po úrovních vědomí