Vyberte stránku

Upozornění: Tyhle řádky jsou určené silným povahám. Jsou určené pro hledající, ne pro čekající.

Můžu snad už upřímně říct, že už je mi fajn. Ale bylo to peklo. „Konečně“ vím, jaké to je, ztratit půdu pod nohama. Ten pocit, že je všechno úplně v prdeli, že se s každým krokem jen boříš hlouběji do slizkých sraček, které jsou všude kolem. A světlo nikde. Jen tma, déšť, bláto, zima. A ty jen přemýšlíš, jak to skončíš. Co napíšeš na rozloučenou, co mají udělat s našimi koňmi. Nevidíš před sebe ani na krok a nemáš ani sílu nějaký udělat.

Do tohohle stavu mě definitivně dostalo rozhodnutí o lockdownu. Do té doby jsem to „nějak“ zvládala, i když poslední dobou už ne moc valně. A v tomto mém osobním humusu mi něco došlo. Když jsem načerpala dost síly, abych to unesla, uvědomila jsem si, že bojuju marný boj. Že tady se vlastně vůbec nedá bojovat. Že už nikoho nemůžu přesvědčit o něčem jiném, než o čem je přesvědčen on sám. Na to to trvá moc dlouho. Příliš dlouho.

Hlavně jsem potřebovala a potřebuju postavit na nohy sama sebe. Přestat bědovat, že mě několik podpisů na pár papírech kdesi u nejdůležitějšího stolu naší republiky dostalo téměř na nulu. A přestat čekat, že se to jednou (brzy) zase vrátí zpátky. Nevěřím na dotace, nevěřím na kompenzace, nevěřím, že za mě někdo zařídí, aby bylo líp. Kašlu na všechny příkazy, zákazy, omezení. Zjišťuji, že největším omezením pro mě jsem já sama. A kdesi v hloubi zabudované modely jednání ve smyslu „seď v koutě a čekej, až si tě tam někdo všimne“. Usměrňovačky typu „nejsi dost dobrá, jsou jiní lepší, povolanější, přenech to jim“. Ale já chci vědět, že jsem taky dobrá, chci se se sebou mít dobře. Chci podávat pomocnou ruku – tam, kde o to mají zájem, kde to bude k užitku.

A teď, po velmi osobní zkušenosti s depresí těžkého kalibru, necelé dva měsíce poté už „jen“ s těžkými bolestmi zad, která jsou spolehlivým indikátorem mé psychiky, už zase dokážu být k dispozici všem, kteří chtějí přestat věřit na dobro strachu. Věřit, že až se změní něco okolo, bude jim věnován onen pocit, že se daří lépe. Ne. Ta změna musí přijít zevnitř každého z nás. A aby k ní mohlo dojít, je ze všeho nejdřív potřeba připustit si tu možnost a stát se k tomu ochotným. Jak kdysi kdosi prohlásil – bez vás (nás, mě) to nepůjde…