Vyberte stránku

22. 9. 2020

Při úplném počátku to byl šok pro celý svět. Všude se psalo a mluvilo jen o neskutečně rychle se šířícím činiteli, který je údajně velmi nebezpečný a v blízké budoucnosti napáchá obrovské škody. A tak se taky stalo. Nový typ koronaviru se během týdnů dostal do téměř všech koutů země a začal zavírat školy, restaurace, podniky i hranice. Nasadili jsme roušky a věřili, že nám pomůžou tu bestii zastavit. Neslyšeli jsme varování odborníků, že tento typ ochrany je proti viru slabý a začali jsme masově vyrábět ústenky v duchu hesla „lepší, než nic“ i v provozech původně určených pro něco úplně jiného. Stal se z toho byznys, na kterém leckterá firma postavila svoji novou kariéru.

Dnes už valná většina rozumně uvažujících a okolnosti vidících lidí nejspíš nabyla dojmu, že jde o jednu z „epidemiologických“ epizod, které už tisíckrát proběhly a tisíckrát ještě proběhnou. Koronavirus je prostě jedním z tisíců virů, které létají vzduchem, ale má přece jen jednu speciální vlastnost: na to, jak je neuchopitelný a malý, si ho, na rozdíl od ostatních, všímá úplně celý svět. A celý svět se ho, na rozdíl od ostatních virů, taky bojí. Vyvíjí se ochrany a vydávají opatření, jakých tu ještě nikdy nebylo. A koronavirus se i přesto šíří vesele dál. Dnes opět neslyšíme hlasy znalých a nedbáme toho, že pozitivní test neznamená zákonitě infekční osobu, že většina pozitivních má slabé nebo žádné příznaky, a že se s virem dříve či později stejně setkáme všichni a teprve tehdy nastane ta správná kolektivní odolnost.

Nemám za cíl vypisovat tu výsledky výzkumů ani tvrzení odborníků, abych někoho přesvědčila o tom či onom; to vše si fundovaný čtenář může snadno dohledat sám. Chci se aspoň částečně podělit o to, co se v poslední době děje s mou duší. S velkou pravděpodobností v tom nejsem sama.

Zpočátku jsem měla velký strach. Všude ta čísla, jedna země, druhá země, koronavirus se stal hlavní mediální hvězdou a už tehdy se usídlil v našich domovech. Nabyla jsem dojmu, že přišla epidemie nemoci typu ebola, která je hodně nepříjemná, hodně rychlá a hodně smrtící. Zemřít už teď? Tak brzy? Tak rychle? Jak se tomu ubráníme, když roušky nestačí?

A dnes? Dnes vidím, že nákaza se dá většinou lehce přestát. Kdo má větší potíže, má k tomu předpoklad díky chronickému onemocnění nebo horší imunitě, která nastává v našich životech z různých důvodů. Vidím, že smrtnost je násobně nižší, než u chřipky, u které se nezavírají školy ani nenosí ústenky. Přesto se opět skloňuje nouzový stav, přesto se opět omezuje volné dýchání ve školách i na veřejnosti. Doma si naštěstí zatím můžeme dýchat, jak chceme. Do mysli se mi vtírají různé konspirační koncepty a já je zvažuji. Proč tak silná slova jako pandemie a nouzový stav? Proč tak krutá opatření jako ochrana dýchacích cest ve školách při vyučování(!)? A proč vlastně vůbec, když přišla jarní vlna, se zavřely nejdřív školy a veřejné provozovny, a až teprve s několikadenním zpožděním (které v případě hrozby opravdu závažného onemocnění mohlo mít fatální následky) teprve hranice???

Nemohu se prostě zbavit dojmu, že tohle všechno je jen snaha umlčet ty, kteří vidí v budoucnosti světlo (tedy i děti), vycvičit si národ či svět k poslušnosti na povel a pak si s ním manipulovat podle svého, čehož jsme ostatně v historii už byly také svědky. Je až překvapující, jak moc se stát najednou stará o naše zdraví, když každou chvíli postrádáme peníze na léčbu závažně nemocných mladých lidí a když pak jejich léčba selhává. Když nejsou peníze na to, aby všichni senioři bez rozdílu mohli dožít svůj život v důstojných podmínkách. Před těmito skutečnostmi si někteří úspěšně nasazují ochranu na oči a uši, co myslíte?

Doufám a věřím, že jsme stále ještě všichni neprohlédli, a až se tak stane, odhodíme náhubky, necháme na sebe svobodně opět působit všechny mikroby z okolního prostředí tak jako dřív, zhluboka se nadechneme a řekneme si, jak jsme se pod tlakem strachu nechali unést něčím, co je ve své podstatě úplně normální. Strach je totiž naše nejvíc paralyzující emoce a pod jeho vlivem jsme schopni udělat i nemožné…

 

Jitka Nekolová